O cestě lidského kmenu

Autorka: Zuzka Zábrodská-Zvěřinová

Hodně se teď psalo o hrozbě Islámu, o hrozbě arabských imigrantů, o tom, jak nás a naši kulturu převálcují…. Vidím, jak se kolem toho vzdouvá vlna strachu a nenávisti, která však z drtivé většiny není podložená osobní zkušeností a skutečnou znalostí zmíněné problematiky. Bylo mi z toho smutno, tak jsem se vydala do lesa, abych si provětrala hlavu i srdce vlídnou atmosférou naší krásné a moudré flóry. Do lesa chodím téměř denně, je to můj chrám, kde se dokážu ztišit a zároveň plně soustředit. Často zde čerpám inspiraci pro mojí kreativní činnost, napadají mne různá podobenství a také zde rozmlouvám s Bohem. Promlouvá ke mně vlídně a trpělivě, dává mi prostor a velkou svobodu spolu se stejně velkou odpovědností. Učí mne vidět svět v souvislostech a vzájemné provázanosti. Učí mne bezpodmínečné lásce a moudře rozpoznat, kdy je čas bojovat a kdy být pouze vědomým pozorovatelem. Dává mi možnost nahlédnout na to, co prožívám z různých úhlů pohledů, čímž mi pomáhá rozšiřovat míru vědomí, s jakou vnímám svět kolem sebe…

Promlouvá ke mně vlídně a trpělivě, dává mi prostor a velkou svobodu spolu se stejně velkou odpovědností. Učí mne vidět svět v souvislostech a vzájemné provázanosti. Učí mne bezpodmínečné lásce a moudře rozpoznat, kdy je čas bojovat a kdy být pouze vědomým pozorovatelem. Dává mi možnost nahlédnout na to, co prožívám z různých úhlů pohledů, čímž mi pomáhá rozšiřovat míru vědomí, s jakou vnímám svět kolem sebe…

Následující řádky jsou jedním takovýmto úhlem pohledu, je to úhlu pohledu stromu na příběh lidských kmenů.

…. Ono tolik nezáleží na tom, zda je násilí na lidech pácháno jako organizovaný zločin nebo jako spontánní projev jednotlivců. Vždy nám dává možnost lekce a příležitosti podívat se na to jak funguje naše mysl a náš svět, porozumět proč a poučit se, abychom nemuseli stále chodit v bludném kruhu. Vše má svou příčinu a svůj důsledek a vše je propojené a provázané až ke Zdroji.

Lidé většinou aplikují tuto pravdu v podobě odměn a trestů. Hledáme viníka, abychom ho mohli potrestat a zlo vytrhnout tak říkajíc i s kořeny, jenže to není tak snadné, protože v tom jedeme všichni. Každý agresor je zároveň něčí oběť a tak bychom se mohli vinit donekonečna až k bodu stvoření. Vina je jako tíha, jakoby to bylo něco špatného, jakoby došlo k chybě a my za to mohli, ž čehož jsme zoufalí, protože nechápeme, nevíme, jak se to stalo, nebo jsme nevěděli jak to udělat " správně" aby nás někdo pochválil. Já osobně si myslím, že vina je pojem, který vzniká z nevědomosti. Tam, kde je vědomí, tam se vina mění v zodpovědnost, ve vědomém přijetí mého dílu odpovědnosti za svůj život. Vinu vnímám jako negativní emoci, jež poutá lidem ruce naproti tomu odpovědnost, vidím jako důležitý krok k lidské svobodě.

Emoce jsou mocné. Když dostatečně dlouhou bude určité množství lidí přemýšlet určitým způsobem a bude u toho cítit strach nebo například zlobu, po nějaké době se to projeví v jejich slovech, činech, ve zdraví jednotlivce i celé společnosti a pak se může i "něco velkého" přihodit. Události jsou jak houby, podhoubí je obrovské a vyústění oproti tomu malé, ale znáte to hříbek většinou nikdy není sám... podhoubí se rádo množí, ale pouze tam, kde má k tomu živnou půdu.
Vše co nyní prožíváme a budeme prožívat, nejprve vzniká v mysli- ať už vědomě či nevědomě. Nic není náhoda. Když chci lepší svět, nebo třeba jen drobnou změnu ve svém osobním životě, musím(e) vytvořit příslušnou změnu i ve způsobu prožívání (emocí) i vnímání (pozorovací schopnosti). Záleží na tom, kam upínáte svou pozornost a co u toho cítíte... Neznamená to zavřít vše nepříjemné někde hluboko uvnitř, ale naopak tyto části našeho já vyzvednout z deposita a zvědomnit je. Prožít je, pochopit a tím i změnit podíl nevědomých impulzů v našem vnímání a chování.

Z jednoho bodu jsme vyšli, do jednoho se vrátíme, tak mi to vlastně může být jedno, ne? Proč bych se tedy staral o druhé, nač ten stres, strach, shon, kdo tam bude první. Jenomže smyslem našeho života je život sám a ne pouze jeho cílová rovinka a my jsme v něm všichni navzájem propojeni. Když padne jeden, ostatní ho vytáhnou, když padnou všichni, jeden nepřežije. Naše cesta je jako strom, je nás mnoho a bydlíme v různých částech koruny, někdy od sebe tak vzdálené, že jeden druhého ani nevidíme. Některá část koruny má více slunce, někde jsou více vystaveni severáku, někde mají stín a někde zas málo místa. A tak se někdy stane, že jedni nerozumí rozhodnutí druhých, protože vyrůstali s jinými úhly pohledu. A někdy se stane, že se dostaví takový stav nevědomí (zatemnění mysli, strach, neochota přijmout zodpovědnost, neschopnost uvědomění si společných kořenů a kmenu), že se tím vytvoří prostor pro parazity, pro různé organismy, které si řeknou - jejda, tady někdo není spokojený s tím co je, tady někdo o tuhle větev nestojí ( cítí k ní odpor, nepřijetí, strach, agresi, apod.) a tak si ji můžu vzít pro své účely. Když je napadeno pár větví, strom přežije a dokonce je schopen se i přizpůsobit a fungovat dále i s cizopasníky. Jenže kde je ta hranice, kdy se strom přestává podobat stromu a začne být ztrouchnivělým dřevem, nebo uschlým samorostem?

Společnost lidí je živý organismus, kde je těžké, téměř nemožné určit z pohledu jednoho lístku která větev by se měla useknout, protože vypadá nějak nemocně nebo zda je lepší počkat a nechat to být a riskovat napadení.
Domnívám se, že naše šance je v našem vědomí. Ve vědomém prožívání svých emocí a v uvědomování si jejich příčin a následků. Ne v boji proti škůdcům, nebo proti těm, jež zavdali příčinu k jejich napadení. Nejsme dokonalí, pravděpodobně se záplavám suchům a silnému větru jež ohýbá i velké stromy nevyhneme, ale jistě dokážeme se na chvíli zastavit, cítit pulzující život v míze našich větviček, uvědomit si, že jsme všichni vyrostli z jednoho kmene a čerpáme živiny ze společných kořenů. Zaměřme se na to, co nás spojuje, abychom neskončili jako oddělené, úhledně nasekané, dokonale čisté sirky se vznětlivou hlavou - na jedno použití.

ČMSPS - 07.03.2018