SVATBA V MAROKU

 

Autor: Hakim SAFADI 

 

Kdo z nás za svého mládí nesnil o svatební ceremonii? I když se dnes doba oslav, která trvala původně sedmi dnů, snížila nejprve na tři dny, a pak jen na jeden den, faktem zůstává, že obřad marocké svatby bývá vysoce ceněn a vždy zanechává mnoho šťastných vzpomínek. V praxi se ovšem tradice a zvyklosti obřadů v různých oblastech liší a podléhají konkrétním zvláštnostem té či oné oblasti, v nichž se odehrávají, ať už na venkově nebo ve městech..

 

Ale dříve, než popíšeme obřad prostřednictvím rituálů a tradic, je zapotřebí zmínit se o ustanovení nového rodinného zákona, „Mudawany“, schváleného J. V. králem Mohammedem VI. v roce 2004, který v porovnání s původní verzí, kodifikovanou v roce 1958, výrazně zlepšil práva žen v Maroku. Pojďme tedy připomenout hlavní body, které tvoří tuto reformu (zdroj Wikipedia)

• Odpovědnost manželů: Dříve byla odpovědnost pouze v kompetenci otce, který sám rozhodoval o směru vzdělávání dětí. S novým zákonem Mudawany rodina spadá pod společnou odpovědnost manželů. Pravidlo "poddanost manželky vůči jejímu manželovi" bylo opuštěno.

• Věk sňatku: Minimální věk pro manželství je dnes 18 let (místo pouhých 15 let předtím).

• Manželské poručenství: Žena již nepotřebuje opatrovníka, aby se vdala. Stačí, aby jí bylo 18 let.

• Polygamie: Mnohoženství je stále v platnosti, protože má své kořeny v islámu. Zákonodárce však stanovil přísné podmínky, které vyžadují mimo jiné souhlas první manželky, aby si manžel mohl vzít druhou manželku. Přece však je jasné, že v dnešní době se polygamie pomalu rozpadá, protože poměry se mění. Navíc, dnešní životní náklady jsou pro manžela obtížnou překážkou, a to nejen kvůli počtu manželek, ale také kvůli počtu narozených dětí, který je v polygamním manželství příliš vysoký.

• Zapuzení manželky: V minulosti stačilo, aby se manžel dostavil k „adulům“ (notáři obecného práva), kteří na jeho žádost vyhotovili listinu o rozvodu, bez vědomí manželky a bez nutnosti rozvod zdůvodnit. S novým zákonem Mudawany byla tato praxe zrušena a zapuzení manželky dnes podléhá předem vydanému povolení od "Kádího" (soudce obecného práva).

• Právo na rozvod: Původně vyhrazené manželovi, toto právo je dnes opuštěno. Manželka nyní může podat žádost o rozvod u Kádího, který je oprávněn povolit na základě faktů (násilí, porušení povinností k rodině, nepřístojné chování v domácnosti, atd.), rozvod manželky, a vyžaduje od manžela uplatnění legálních podmínek.

• Vedení domácnosti: Jen manžel má povinnost zajistit potřeby rodiny, ale oba manželé mají právo společně spravovat záležitosti domácnosti.

• Rodinný dům: V případě rozvodu je rodič, kterému je svěřena péče o děti, oprávněn zůstat žít v rodinném domě či v bytě.

• Sexuální obtěžování: Je nyní považováno za závažný trestný čin a trestá se podle zákona.

• Věrnost v manželství: Zatímco dříve mohl uplatňovat právo věrnosti jen manžel, nový zákon Mudawany vyžaduje vzájemnou věrnost manželů. Na základě faktů jsou nyní jak nevěrný manžel, tak nevěrná manželka trestáni v souladu se zákonem.

• Civilní sňatek v zahraničí: Nový rodinný zákon uznává civilní sňatky uzavřené v zahraničí za předpokladu, že jsou provedeny v přítomnosti dvou muslimských svědků.

• Státní příslušnost dětí ze smíšených manželství: Od října 2006 může marocká žena předat svou státní příslušnosti svým dětem narozeným ze smíšeného manželství.

 

 

SVATBA NA VENKOVĚ 

 

Ve venkovských oblastech slaví většina rodin tuto událost v jednom dni, byť i dnes můžeme najít několik bohatých rodin, které stále ještě oslavují obřad několik dní (je to však vzácnost). Datum je oznámeno několik dnů před obřadem a příbuzní šíří tuto informací po celé oblasti. Není třeba vyrábět pozvánky, jelikož je známo, že všichni obyvatele osady jsou oficiálně zváni.

Spojení novomanželů je stvrzeno pomoci oddacího listu zhotoveného dvěma "aduly", kteří legálně úřadují u soudu, pod dohledem "Kádi attautik" (soudce). Tento postup je nyní vyžadován zákonem, i když v některých velmi odlehlých oblastech země můžeme ještě stále najít případy manželství uzavřených pomocí "Fátihy". U této starobylé tradice, manželství podle "Fátihy", jde o veřejné uznání dvou rodin, které souhlasí oddat své děti na základě svědectví obyvatel oblasti, kteří se účastní oslavy. Během obřadu čte učitel místní školy Koránu Fátihu (prvních sedm veršů Koránu) společně s hosty, a tím je tento druh sňatku uzavřen.

A co věna a jiné tradice? Je třeba vědět, že zákonem není určena žádná suma. Běžně je to dle dohody mezi ženichem a otcem nevěsty, nebo jeho zástupcem, jestliže otec již zemřel (obvykle je to starší bratr nebo strýc nevěsty).

Především se rodina nápadníka zastaví u rodiny budoucí snoubenky, aby ji požádala o ruku. Po dohodě o výši věna se rodina nápadníka vrátí o několik dní později, aby dovezla peníze a nějaké dárky za účelem zasnoubení.

Jako dopravní prostředek pro dárky určené rodině nevěsty slouží vozík tažený jedním nebo dvěma koňmi. Dárky jsou obvykle pytel cukru, pytel mouky, krabice s lahvemi oleje, podnos s datlemi a hennou, látky pro tradiční kroj „kaftan“ a „dželabu“, případně kabelka, boty či tradiční obuv i kosmetika.

Rodina nápadníka jde do domu rodičů nevěsty, doprovázená folklorním souborem, který hraje na bicí nástroje (buben, tamburína, "bendir", taariža") a dechové nástroje (rákosová flétna jako "rita" nebo "nira"), to vše za doprovodného zpěvu a křiků žen ("juju"), což způsobuje zvědavost jiných obyvatel osady, kteří se k nim často připojí na kus cesty.

Ceremonie zasnoubení je často omezena na malou recepci pořádanou v rodině nevěsty, kde se podává jen zelený čaj, zákusky a limonády. Během recepce je zvykem, že se nějaká žena z vesnice ujme kreslení obrazů na ruce a nohy budoucí nevěsty pomoci henny. Má to údajně chránit snoubence před "zlým okem", ale také jim zabezpečit blahobyt a plodnost.

Během tohoto setkání předá nápadník (nebo jeho rodiče) otci nevěsty dohodnutou částku věna, což potvrzuje uzavření zasnoubení.

Otec nevěsty využije věno na nákup a výbavu movitosti, kterou přinese nevěsta do jejiho budoucího domova  (nábytek do ložnice, matrace do obývacího pokoje, koberce, atd.). Čím vyšší věno, tím vyšší budou matrace v salonu, které jsou obvykle plněné čistou vlnou nebo bavlnou. já, který jsem malý, mám často problém se sezením na těchto vysokých matracích, protože mi nohy visí asi 20 cm nad podlahou. V připadě rozvodu nebo smrti manžela zůstávají movitosti dovezené v ramci věna majetkem rozvedené ženy nebo vdovy. 

Oslavy začínají brzy ráno přípravou jídla. Ve většině případů se pro tuto příležitost servíruje kuskus s hovězím masem a zeleninou. Některé rodiny, možná trochu bohatší, servírují jako první chod před kuskusem nějaký tažin z jehněčího či hovězího masa nebo kuřete. Matka ženicha ve spolupráci s ostatními členy rodiny a přítelkyněmi z osady pilně pracuje na přípravě jídla. V tom momentě funguje mezi osadníky solidarita a mnoho rodin přispívá různým způsobem, aby zajistili úspěch ceremonie. Některé ženy přinesou své hrnce na vaření jídla, jiné půjčují talíře, podnosy a další kuchyňské náčiní (sporák, čajníky, rychlovarné konvice, sklenice na čaj, atd.). Zatímco ženy mají plné ruce práce v kuchyni, aby nachystaly jídlo, muži staví dva obrovské stany, z nichž jeden bude vyhrazen pro muže a druhý pro ženy. I když se všichni v osadě znají, venkovské rodiny dbají na to, aby se zachovaly starobylé tradice.

Zábava začíná v polovině dne s příchodem hostů. Podává se čaj s cukrovím, hudebníci začínají hrát své písně a vystupují "šichat“ (lidové tanečnice), které jsou velmi oblíbené díky svému talentu v choreografii místních tanců.

Nastávající manžel, oblečený v tradičním oděvu, "tšamir" (dlouhá košile), "sarual kandrissi" (široké kalhoty), bílá "razza" (turban kolem hlavy),  "dželaba" (tunika) a "balrha" (trepky), se těší na příchod své snoubenky.

Zatímco slavnostní atmosféra je promíšená ženskými "juju" z rodiny ženicha, příchod nevěsty je ohlášen fanfárami hudební skupiny, která ji doprovází. Rituály se liší v každé provincii, ale průběh ceremonie zůstává věrný dávným tradicím.

Aniž bychom popisovali různé místní tradice, budeme se věnovat průběhu obřadu ve venkovských, spíše skromných rodinách. Příbuzní nevěsty tvoří menší průvod doprovázející nevěstu do jejího budoucího domova. Před domem bere nějaký muž z její rodiny (obvykle strýc) nevěstu do náručí, neboť nevěsta nesmí položit nohu na zem, aby nevkročila do zla, které by tam mohla hodit nějaká zlá žena.

Na své cestě nevěsta rozhazuje hrsti pšenice, symbol blahobytu a plodnosti. Jakmile vkročí do pokojíku, kde bude bydlet, manžel se připojí k ní a sedí vedle.

Manžel se řídí rituálem, který mu ženy (strážkyně tradice) šeptají do ucha (např. zvednout závoj nevěsty a dát jí jemný polibek na čelo, atd.).

Ženy, po křiku "juju" a modlitbách s přáním štěstí, opustí pokojík a nechají novomanžele samotné. Maminka za nimi tiše zavře dveře do ložnice, vřele uvítá hosty a vyzve je, aby zpívali, tančili a jedli pokrmy připravené pro tuto příležitost.

Zvuk bubnů se zvyšuje, zpěv a výkřiky radosti se množí, zatímco tanečníci tančí na parketu. Říká se, že tento scénář je chytře improvizovaný tak, aby hlasité zvuky zakryly případné výkřiky nevěsty, která prožívá svůj první pohlavní styk.

Zde je třeba připomenout tradici, která je, až na některé výjimky, stále živá, a to zejména ve venkově. Jde o zachování cti dvou nově sjednocených rodin, a dosvědčení, že nevěsta byla před svatbou panna.

Pod deku manželské postele položí matka ženicha bílé kalhoty. Jakmile se spolu manželé vyspí, objeví se na kalhotách stopa krve, čímž se panenství nevěsty prokáže. Manžel opustí pokoj, aby se připojil k hostům, zatímco dvě matky jdou objevit poklad (ony kalhoty).

Je jasné, že ve venkovských oblastech jev 99 % případů panenství nevěsty potvrzeno. Maminky gratulují nevěstě za čest své rodiny a opustí ložnici, aby ukázaly svoji „hrdost“ ostatním hostům. Ženy opět spustí své "juju", zatímco muži se radují spolu s mladým manželem, který rodině rovněž prokázal čest. Oslavy končí v pozdních nočních hodinách.

Přestože si venkovské svatby zachovávají svůj ráz s ohledem na řadu rituálů a zvyků udržovaných po řadu generací, život ve městech je čím dál tím více ovlivňován přijetím moderního životního stylu, což ještě před pár desítkami let nebylo obvyklé.

 

 

 

SVATBA VE MĚSTECH 

 

Zatímco venkovská svatba je zdánlivě jednoduchá, svatba ve městech je, pokud jde o zvyky a obřady, mnohem bohatší. I tak se ale liší regionu od regionu svými zvyky, které se tradují z dávných dob.

Materiální podmínky v městských oblastech jsou však velmi nesourodé, takže se můžeme zúčastnit jak obřadů konaných v té nejjednodušší formě, tak obřadů konaných s co nejopulentnější okázalostí.

Toto bohatství, které rodiny při svatebních obřadech ukazují, má za cíl upozornit především na kulturní rozmanitost, ať už praxí rituálů, oblečením nevěst, zvláštními jídly servírovanými během této události, či hudbou a tancem, které svatební večírky doprovázejí.

Odvážit se do bludiště všech tradic a zvyků praktikovaných v různých regionech by byl velmi složitý pokus. I přesto však přinášíme přehled alespoň některých zvyklostí, prováděných během svatebních obřadů ve městech.

 

 

První fáze - Jednání

 V dnešní době jsou kontakty mezi dívkami a chlapci volnější, což poskytuje mladým lidem obrovské možnosti setkání (školy, pracoviště, rodinné oslavy, výlety, nebo prostě setkání s přáteli).

Je třeba připomenout, že když chtěl mladík v minulosti požádat o ruku mladé dívky, šla se jeho rodina nejprve představit jejím rodičům, aby společně vyjednali podmínky uzavření manželství (věno, zásnuby, podmínky zapsané do oddacího listu, atd.). Nikdo však předem neznal odpověď dívčiny rodiny, ani podmínky, které její rodiče  pro svůj souhlas se sňatkem dcery  budou žádat. Dnes je takový způsob "jednání" poněkud zastaralý, protože mladí lidé obvykle diskutují o otázce sňatku přímo mezi sebou, ještě dříve, než to oznámí svým rodičům. Navíc, nové technologie (mobilní telefon, e-mail, Facebook a další) výrazně ovlivnily život ve městě, což kontakty mezi mladými lidmi ulehčilo. Až na několik výjimek můžeme říci, že jednání o této předběžné fázi svatebního obřadu je dnes nejprve provedeno mezi mladými lidmi, a teprve když se shodnou, oznámí to vzájemně rodičům. Poté, co jsou všechny podmínky prodiskutovány a finalizovány, se návštěva rodičů budoucího ženicha u rodiny budoucí nevěsty stává pouhou formalitou, aby potvrdila zasnoubení.

 

Druhá fáze - Zásnuby

Je třeba poznamenat, že existuje několik variant zásnub, které jsou vykonávány v závislosti na výběru rodin nevěsty a ženicha:

• Zásnuby omezeny na to, co se běžně nazývá "Rašma" nebo "Ršam" (rezervace nebo příslib manželství), což znamená, že rodiče dívky dali principiální souhlas k oddání své dcery, a že nápadník byl vybrán jako budoucí manžel. Jinými slovy, dívka je "přislíbena" nápadníkovi, který přišel požádat o její ruku. Recepce během "rašmy" je poměrně jednoduchá, protože hosté dostanou jen zelený čaj, cukroví a občerstvení. Nápadník u této příležitosti obvykle daruje krásnou kytici a nějaký zlatý šperk (náhrdelník, náramek a podobně). Snoubenci pak spolu můžou chodit, ale dívka nemá ještě "právo" mít se svým snoubencem pohlavní styk, pokud nebyl vystaven oddací list. Jestliže vyvstane nějaký problém či nedorozumění, závazek se ruší, ale klenot se snoubenci nevrací. 

• Zásnuby s oddacím listem: V tomto případě se vztah stane díky vystavení oddacího listu pevnějším. Obě rodiny se postarají o přípravy svatebního obřadu. Rodina nevěsty koupí nebo nechá udělat movitý majetek, který nevěsta převeze do svého budoucího domova (nábytek do ložnice, matrace do obývacího pokoje, koberce, atd,). Ženich, s podporou některých členů své rodiny, začne vybírat dary, které budou slavnostně dovezeny nevěstě v den vystavení oddacího listu.

Mezi dary najdeme zlatý zásnubní prsten a možná i zlatý pás, jehož hmotnost se pohybuje mezi 350 až 750 g. Je pravda, že dnes je, vzhledem k nepraktičnosti pro každodenní oblečení, nošení tohoto pásu poměrně vzácné. Dámy ho nosily jedině na svatby nebo na jiné ceremonie, jako znamení bohatství, kterým se odlišovaly od chudších žen. Pro ženy starší generace reprezentoval zlatý pás také určité hmotné zabezpečení, neboť ženy byly často v domácnosti a v případě rozvodu nebo úmrtí manžela jim pás mohl zajistit určitý zdroj přežití během čekání na lepší časy. V dnešní době se tedy zlaté pásy nosí méně, ale ženy, které si pás přejí nosit, si jej mohou pronajmout v klenotnictví za nějakou zálohu.

Co se týče ceremonie zasnoubení, některé rodiny se rozhodnou ji organizovat krátce po dohodě o svatbě, zatímco ty, které nespěchají, posunou vystavení oddacího listu až na den před svatebním obřadem. 

Otec nevěsty tradičně financuje všechny náklady  spojené s hostinou pořádanou v den vystavení oddacího listu. Méně bohaté rodiny čerpají peníze na financování obřadu z věna, bohatší rodiny používají vlastní zdroje na financování výdajů za hostinu. Výdajů není málo: marocké cukroví, slavnostní jídlo, nápoje, taky orchestr, který bude oslavu doprovázet, služby organizátora ceremonií, který zajistí nejen jídlo, ale taky celou logistiku, jako jsou stoly, židle, servírovací nádobí a další kuchyňské náčiní, včetně týmu číšníků. Je třeba pochopit, že tato rozsáhlá rodinná událost zůstává silným symbolem trvalého spojení obou rodin. Proto se hosté, hlavně rodiny snoubenců, přátelé a sousedé, takové události rádi účastní. Svatebního obřadu se účastní běžně sto, někdy i dvě stě až tři sta hostů. V mé rodině se taková velká svatba konala již  dvakrát. 

   

 Třetí fáze - Svatební hostina

K tomuto poslednímu kroku je přistupováno s velkou opatrností, jelikož následky jsou pro budoucí manžele velmi důležité. Přípravy můžou trvat několik měsíců. Nic nesmí být ponecháno náhodě a všechna hlediska jsou do detailu analyzována. Co se týče výdajů, je třeba připomenout, že zásnuby hradí otec nevěsty, zatímco výdaje svatební hostiny financuje v plné výši ženich.  

Navzdory moderním vlivům mívají snoubenci zájem, aby se při svatební hostině připomněly starodávné tradice toho či onoho regionu, kde se svatba koná, což navíc oslavě dodá zvláštní nádech. Pouze jako příklad, na svatbě "Fassi" (region města Fezu) vždy najdeme slavný kaftan fassi nazývaný "Ntaa", který nevěsta během svatebního obřadu nosí mimo jiného tradičního oblečení. Tento kaftan, obvykle černý nebo tmavě modrý a odborně vyšitý zlatou nití mistrem řemesla, vytváří krásný kontrast barev. Na berberské svatbě, na jihu Maroka, nosí nevěsta různobarevné kaftany (také nazývané "takšita"), zdobené polodrahokamy pocházejícími z regionu. Manžel nosí tradiční dželabu (tunika) a přes rameno krásnou stříbrnou dýku.

Některé přípravy vyžadují i několik týdnů nebo měsíců. Jedná se o zhotovení tradičních šatů nevěsty, rezervaci svatební síně, výběr orchestru a zejména stanovení programu přehlídky šatů poskytnutých "nggafou", klíčovou postavou svatební ceremonie. Další témata budou řešena až několik týdnů před ceremonii, zejména objednávky cukroví a svatební dort. Přípravy jsou o něco jednodušší pro ty rodiny, které využijí služeb organizátora svateb, který se postará o vše potřebné dle jídelního lístku objednaného snoubenci nebo jejich zástupcem.

 

Jestliže ve venkovských oblastech jsou všichni obyvatelé osady na svatbu zváni automaticky, měšťané zavedli posílání pozvánek už před mnoha desetiletími. Je to činnost prováděná kolegiálně oběma snoubenci, aby vypracovali víceméně kompletní seznam budoucích hostů, tvořený členy rodiny, sousedy, kolegy z práce a přáteli ze všech stran. Text pozvánky se svěřuje kaligrafovi, aby ho napsal v krásném arabském stylu, a teprve pak je svěřen tiskárně k tisku. Obálky s vytištěnými pozvánkami jsou odeslány snoubencům, kteří je doručí hostům.

Všechny tyto věci je nutno naplánovat dopředu, a to zejména z toho důvodu, že téměř všechny sňatky se kvůli dovolené a školních prázdnin konají v červenci, srpnu nebo září, což způsobuje nedostatek poskytovatelů služeb. Často se svatebčané spoléhají na zkušenosti z jiných svatebních obřadů, nebo se odhodlají k poradě s "nggafou", která je v tomto oboru opravdovým odborníkem. Připomeňme zde trochu historii této profese, skutečný "know-how" v marockých tradicích.

 

   

Nevěsta je připravena jejími nggafat 

Tato specifická práce je vykonávána od úsvitu času, hlavně během svatebních obřadů, ale také při pořádání rodinných oslav, jako je křest, který se slaví 7. den po narození dítěte, nebo u příležitosti obřízky chlapečka. Jak již bylo řečeno, tyto ženy, považované za strážkyně starobylé tradice, hrají při konání obřadu důležitou roli. Říká se, že některé maminky se jdou při hledání budoucího partnera svých dětí poradit s nggafou, která zná mnoho rodin, takže může poskytnout informace, jež mohou být užitečným vodítkem pro výběr.

Každá nevěsta sní o tom procházet se před hosty v krásných kaftanech a zlatých špercích. Ale může si to vůbec finančně dovolit? Určitě ne! Proto se novomanželé obracejí na „nggafu“, aby si na ceremonii tyto šperky a tradiční oblečení půjčili. Je zvykem, že během přehlídky nevěsta střídá nejméně čtyři kaftany, ale dle přání manželů může počet vyměněných kaftanů dosáhnout až sedmi. Kromě kaftanů nosí nevěsta zlatý pás, diadém, náhrdelníky, okrasné špendlíky a několik náramků. Mimochodem, sama nggafa si na základě vzájemné důvěry tyto šperky půjčuje od klenotníků s tím, že cena pronájmu se samozřejmě projeví na faktuře, kterou novomanželé po svatebním večírku zaplatí.

Kromě těchto služeb nggafa společně s budoucími manželi sestaví program celého večera, včetně obřadů prováděných v průběhu ceremonie. Nggafa se stará o přivítání nevěsty, taky o uspořádání svatební sině, přehlídku kaftanů, přenášení nevěsty na kulatém podnosu během očekávaného tance nazvaného "dura". Tento velmi tradiční tanec představuje vyvrcholení večera.

 Ale jaké jsou rituály vykonávané během svatebního obřadu? Opět upřesníme, že to záleží na výběru novomanželů, a samozřejmě na specifických zvycích v různých regionech Maroka. 

♦Lázně před svatbou: Den před obřadem, je nevěsta v doprovodu skupiny rodiny přivedena do "hammam" (maurských lázní) na „očistné“ koupání. Dnes tento zvyk pomalu mizí, protože byty a domy jsou vybaveny koupelnou. Ale co je na tom zajímavé, a jaký to má význam? Je třeba připomenout, že už od dávných dob si rodina nevěsty pronajímala na jeden den maurské lázně, aby se nevěsta mohla koupat dle tradičního rituálu. Obvykle se nevěsta koupe poléváním těla mlékem, což symbolizuje čistotu, zatímco zapálené svíčky v temných halách lázní znamenaly osvětlení cesty ke štěstí, které se užije nevěsta po svatbě. 

♦Henna: rostlina, původem z Indie a Arábie, se pěstuje také v severní Africe. Poskytuje ochranu proti určitým kožním onemocněním a zejména posiluje vlasovou pokožku. Aplikace henny na vlasy se stále praktikuje ve venkovských oblastech, ale jinak je henna používána spíše během obřadu rituálního barvení rukou a nohou nevěsty. Po svatební koupeli je nevěsta oblečena do zelených šatů s průhledným závojem, který při rituálu henny pokrývá hlavu. 

Paní "hennaja" nebo "nakkaša" (žena, která aplikuje hennu na tělo nevěsty), kreslí na ruce a nohy nevěsty několik vzorů, které symbolizují ochranu proti zlému oku, ale také symbolizují prosperitu, štěstí a plodnost.

 

 

 

♦ Svatební dárky ("Hdija"):Tento zvyk je vykonáván ve všech sociálních vrstvách bez ohledu na to, z jakého regionu budoucí manželé pocházejí. Druh dárků není nijak určen a záleží pouze na materiálních možnostech budoucího manžela, ovlivněných jedině jeho sociálním postavením a specifickým charakterem, který chce propůjčit svatební přehlídce. Kromě finančně cenných darů, které ženich u příležitosti obřadu své nastávající věnuje (šperky, kaftany, apod.), daruje i další symbolické dárky, jako cukr a datle (symboly šťastného života), hennu (jako ochrana proti zlému oku), květiny (symbol krásy), svíčky (symbol světla) nebo mléko (symbol čistoty).

 

 

♦ Přichod nevěsty na "ammaria":  Zatímco hosté přicházejí v osm nebo devět hodin večer, nevěsta přichází do sálu, kde se obřad koná, až kolem jedenácté. "Ammaria" je dřevěná konstrukce, která má vespod dvě dlouhá ramena, umožňující nošení nevěsty na bedrech nosičů, což mohou být jak muži, tak ženy (nggafat). Ammaria připomíná doby starověkého Egypta, kdy se významné osobnosti nechávaly nosit. Slavnostní příchod nevěsty na ammaria znamená oficiální začátek večera. Nosiči přejdou s ammariou po celé místnosti, kde se oslavy konají, aby šťastnou nevěstu viděli všichni hosté. Orchestr hraje a zpívá chválu na nevěstu, zatímco hosté tleskají a nggafat spouští jejich „juju“. Nevěsta mává rukou a usmívá se, aby vyjádřila své potěšení z této radostné událost.

 

♦ "Berza": Po příchodu nevěsty na "ammaria" vedou nggafat nevěstu na místo, které bylo pro ni a manžela vyhrazeno na celý večer. Berza znamená, že oba manželé sedí na určitém místě, které dominuje celé místnosti obřadu. Obvykle sedí na velkých křeslech nebo na zvýšené plošině či vyvýšené matraci s polštáři, přičemž cílem je, aby novomanželé byli viditelní pro všechny přítomné, aby bylo možné jasně sledovat rituály obřadu.

 

 ♦ Průběh večera: Hudba je celý večer v plném proudu a zpěvák kapely zpívá populární písně, při kterých hosté tancují na parketu. Nevěsta, pod vedením hlavní nggafy a v doprovodu svého manžela, přichází s přehlídkou kaftanů a tradičního oblečení

.

 Jak bylo uvedeno výše, novomanželé mění své oblečení alespoň čtyřikrát, pokud ne sedmkrát, podle programu sestaveného  hlavní nggafou.

Běžně jde například o šaty nazývané "Fassia“ (oblast Fez) se slavným kaftanem "Ntaa"; pak modré šaty "R'batiya" (oblast Rabat); potom berberské šaty "Sussiya "(oblast Suss-Massa), se spoustou vzorů a barev; dále zlacený a vyšívaný kaftan "Mždub", a taky šaty "Sahrawiya" (z regionu marocké Sahary). Na začátku večera nevěsta obvykle přichází v bílých šatech nazývaných "takšita", které symbolizují čistotu a čirost. 

 

 

Nejočekávanější tradicí večera je však slavný tanec "dura", při kterém jsou oba manželé nošení na dvou velkých dřevěných platformách, kulatých a hlubokých, zdobených několika vzory, a podložených dvěma rovnoběžnými tyčemi, které umožňuji nosičům, aby novomanžele nosili na ramenou. Nevěstu nosí nggafat, zatímco ženich je nošen najatými nosiči a svými přáteli. Nevěsta je oblečená do brokátové zelené látky (nebo zlaté) vyšívané drahokamy. Tento oděv (nazývaný "Žuhar" - drahokamy) pokrývá hlavu a ramena nevěsty. Nggafa obléká látku tak, aby její kraje visely na každé straně ramen, čímž vynikne obličej nevěsty. Na hlavě nevěsty září velký zlatý diadém, jemně opracovaný klenotníkem, s řadou bílých perel po stranách. Navzdory hmotnosti této výbavy (cca 10 kg) je nevěsta nadšená, protože si uvědomuje, že se realizuje její vlastní dětský sen. Nggafat zahájí choreografii, křížem krážem na tanečním parketu, v synchronizaci s muži, kteří nosí manžela. Slavná tradiční píseň „Alf hnia wa hnia“ "(1001 blahopřání) může trvat patnáct, až třicet minut. Slova písně chválí krásu a dobré vlastnosti nevěsty a nezapomíná se ani na manžela. V průběhu tance se nosiči a nggafat pohybují tak, aby se v určitém okamžiku zastavili a přiblížili obě platformy k sobě, čímž ženichovi umožní dát nevěstě jemný polibek na čelo, což spustí potlesk hostů a ženské pokřiky „juju“. 

 

Obřad, který trvá až do rána, končí krájením svatebního dortu, u kterého se novomanželé ukazují v posledním večerním oblečení. Nevěsta, oblečená v krásných bílých šatech evropského stylu, společně s manželem, který se také ustrojil do černého obleku, řežou první dílek svatebního dortu.

 

Před odchodem hostů novomanželé jedou na městskou okružní jízdu v doprovodu řady aut jejich nejbližších, kteří po celou cestu troubí. Například v Casablance svatebčané dělají slavný okruh kolem pobřeží, kde se novomanželé zastaví a pořídí vzpomínkové fotografie. Cestou zpátky vůz vezoucí novomanžele nabírá rychlost a nakonec ostatním vozům ujede neznámo kam (hotel nebo apartmán), kde novomanželé stráví svou první svatební noc, po celém slavnostním dni konečně sami.

 

 

ČMSPS - 16. 04 .2016