Zagora, aneb „Tam za horou“

                                                                                                                                                                   Autor: Jaroslav Skácel

Jsem na rozpacích, zda to, co píšu, lze nazvat „odborným sdělením“ nebo „beletrií“. K odbornému sdělení to má daleko, na beletrii obsahuje text příliš odborných odkazů. Téma je však natolik provokující a přitažlivé, že nemohu odolat pokušení podělit se o ně s kolegy a čtenáři.

V Maroku, na jižním okraji středního Anti atlasu, mezi jeho starým jádrem a dlouhým a úzkým pohořím ordovických a silurských sedimentů Džbel Bani, je pouštní pánev protažená v SZ-JV půdorysu o rozměrech zhruba 45 x 40 km. Od severovýchodu do středu této pánve vybíhá tektonicky omezený hřbet nejstarších hornin Maroka, končící horou 974m vysokou a o 300m převyšující okolní poušť. Tento horský hřbet prudce končí uprostřed planiny a řeka Draa, tekoucí od S k J, jej obtáčí ostrým meandrem, ve kterém leží městečko pojmenované tak, že lepší název není pro ně možno vymyslet: ZAGORA. A to je skutečnost, která provokuje a dráždí. Co hledá hluboko v islámském území název tak hřejivě slovanský, mezi všelijakými těmi Agadiry, Taurirty, Tizerty a pod.? Kde se zde vzal a kdo jím nazval toto město? A ještě k tomu „za horou“? Už sama spojitost jména Džebel Zagora s jakoukoliv horou je podivný. Proč se jmenuje hora „Zagora“, tj. „Horou za horou“. Název je odvozen od jména hradbami obehnaného města, skrytého za horou, rozloženého na jejím severním svahu. Jižní hranici Maroka tvoří neprůchodný, několik set km dlouhý hřbet Bani. K severu lze proniknout jen průrvami současných nebo dávných řek.

Strategický význam pevnosti nad řečištěm řeky Draa a oázou je evidentní. Pevnost Zagora chránila před loupeživými saharskými nomády bohatou a úrodnou oblast kolem řeky Draa, oázu dlouhou 180km a místy i přes 2km širokou, pokrytou téměř souvislým hájem datlových palem, políčky obilovin a pícnin a uměle zavlažovanými záhony zeleniny. O původu opevněného města se ví jen to, že vzniklo za dynastie Almorávidů někdy v 11. až 12. století n. l. Kdo je založil a pojmenoval, to se neví. Pravděpodobně to byla významná a respektovaná osobnost buď vojenská nebo politická či komerční, působící v tomto kraji a možná i cizinec ve službách berberských vládců ze Sižilmassy. Původní stará Zagora, z níž zůstaly jen ruiny a zbytky mohutných kamenných hradeb ve svahu na levém břehu řeky Draa, mohla čítat kolem 1 000 obyvatel.

Současné okresní městečko Zagora se rozkládá na pravém břehu řeky Draa a velikostí se moc neliší od té staré Zagory (psáno s malým „s“). Je zde sídlo kiada, pořádek a zákonnost hlídá oddíl „mokhasni“ vyzbrojený puškami snad ještě z 1. světové války, dále pošta, škola, mešita, zdravotnické zařízení, síť základních obchodů, pár čajoven a kaváren, čerpací stanice pohonných hmot a hlavně luxusní turistický hotel „Grand hotel Diafa“, kde lze obdržet lahvinku dobře vychlazeného piva za ekvivalent 2 US dolarů. Elektřinu vyrábí městský dieselagregát. Na okraji městečka je tržiště, kde se jednou týdně koná „súk“ a malá přistávací letištní plocha (stav v roce 1989).

Zdálo by se, že je zde konec civilizace, ale není tomu tak. Byla a je to důležitá křižovatka dálkových cest na všechny světové strany. Od severu sem údolím řeky Draa vede hlavní asfaltová silnice ze 162 km vzdáleného provinčního města Warzazatu. Zvláště její úsek mezi Agdz a Zagorou náleží k nejkrásnějším marockým krajinám s kulisou skalních stěn ordovicko-silurských hornin. V palmovém háji na levém břehu řeky jsou ukryty ksary – opevněné rodové obce, mezi nimiž je dokonce několik s židovským obyvatelstvem. Je to osídlení velmi dávné. Některé židovské kmeny se sem uchýlily na konci 1. století n.l., po porážce povstání a rozboření jeruzalemského chrámu, a usadily se v údolí řeky Draa. Odtud židé kontrolovali transsaharský obchod se zlatým prachem a také ovládli výrobu stříbrných šperků. Jejich hegemonii později na čas přerušili křesťané.

  

Příjezdová asfaltka dříve končila v Zagoře, u onoho pověstného silničního ukazatele na zídce, s naivním obrázkem pouštní krajiny s karavanou velbloudů a se směrovkou ukazující k jihu. Tento netradiční silniční ukazatel sděloval v jazyce arabském a francouzském, že do „Tombouctou (je) 52 Jours“. Dál k jihu leží při této cestě asi 15km od Zagory obec Tamgrút s významnou islámskou školou (zavíja) a cennou knihovnou starých arabských textů, čítající na 4 000 rukopisných svazků.

Za úzkou průrvou, kterou si řeka Draa prorazila cestu přes Džebel Bani k JZ do pouště, je mezi Tamgrút a poslední trvale osídlenou marockou dědinkou M´Hamid rozsáhlá nekropole Fúm el Ržam u Nesrat s několika tisíci tumulů datovaných do 1. až 3. století před n. l. Svědčí to o hustém osídlení krajiny už od pravěku.

K východu vede ze Zagory dobře sjízdná pista do 240 km vzdálené někdejší metropole berberské říše Sižilmassy v oáze Tafilalt, v níž jsou dnešní města Erfúd a Rissani. Ve vzdálenosti 90 km od Zagory prochází tato pista rozsáhlým revírem měďnorudných žil Maider s ložisky Umžerane a Bú Kerzia. Kartografickou kuriozitou je zde dvojí název průsmyku 30 km od Zagory: při cestě k východu se průsmyk nazývá Tizi n´Tafilalt, při cestě v opačném směru, od východu k západu, se tentýž průsmyk jmenuje Tizi n´Draa. Tak je to také vyznačeno i v oficiální topografické mapě 1 : 100 000!

K západu vedla obtížně sjízdná cesta vojenskou zónou k provinčnímu hlavnímu městu Tata a dále k atlantickému pobřeží. Na jižním okraji západního Antiatlasu zůstalo několik obcí s původním křesťanským obyvatelstvem. V obci Ižža, což znamená „Ježíš“, jsem vyfotografoval kamenný dům s křesťanským symbolem kříže nad portálem.

Nejobtížnější bývala počáteční část pisty k SZ, která sledovala hlavní antiatlaský zlom a procházela prekambrickou klenbou El Graara s nejstaršími formacemi Maroka (archaika P-O a spodního prekambria P-I). Pista pokračovala kolem měďnorudného ložiska El Bleida ke kobalt-niklovým ložiskům u Bú Azzer a do osady Tazenakht, dále přes průsmyk Tizi n´ Taratine v západním Antiatlasu do krajiny Sús a do berberské západní metropole Tarudantu.

Uvedené komunikace jsou prastaré karavanní cesty. Při zkoumání původu a významu názvu Zagora je tedy nezbytné znát alespoň hlavní historické události. Náhodou jsem se v kempu ve Warzazatu setkal s pracovníky marockého Kartografického ústavu, kteří zjišťovali a zaznamenávali místní názvy hor, údolí a osad pro novou edici topografických map. Na můj dotaz, jestli v místním nářečí něco znamená slovo „zagora“, udiveně kroutili hlavami, podobně jako bych reagoval já, kdyby se mne nějaký hotentot zeptal, co znamená slovo „Olomouc“! Pro Maročany a Francouze znamená „Zagora“ prostě Zagoru!

Promeškal jsem příležitost položit takovou otázku jedinému Slovanovi, který tuto oblast důvěrně znal, a to Georgu Choubertovi, vynikajícímu francouzskému geologovi ruského původu, kterého jsem měl možnost v roce 1972 doprovázet při jeho výzkumu prekambria v oblasti Sirwa. V jeho publikacích jsem později marně hledal nějakou zmínku o původu názvu „Zagora“. Zcela určitě však tomu pojmu rozuměl, protože znal ještě svůj původní mateřský jazyk – ruštinu. V Antiatlase pracoval řadu let a položil mj. základy stratigrafii tamního prekambria. Vymezil nejstarší formaci archaika a spodního prekambria s radiometricky zjištěným stářím 2 600 mil. let a označil ji jako „zagoridy“.

Byl zde tedy, jako i jinde v Maroku, čilý pohyb různých etnik a různých náboženství ještě před příchodem Arabů, takže nelze vyloučit, že mezi nimi byl přítomen i někdo ze slovanských národů z byzantské říše a této lokalitě přiřkl název Zagora, odpovídající její pozici v terénu. Toto slovo bylo snadno vyslovitelné tehdejšímu i pozdějšímu obyvatelstvu usedlému i kočujícímu. Jméno Zagora může tedy být nejspíše původem bulharské. Na exotický původ Zagory, vedle podivného jména, by mohl ukazovat i odlišný stavební materiál: berberské ksary v údolí Draa jsou stavěny z nepálené dusané hlíny („de pisé“), kdežto ruiny staré Zagory jsou z kamene.      

                                                                                                                                          ČMSPS - 07.03.2018