Historie Maroka má mnoho vrstev, jako terasovitá pole v údolí Ourika (čti Urika). Pod vrstvami novověku (např. Mauzoleum Mohameda V. v Rabatu), středověku (např. Al Quaraouiyine ve Fezu – čti Al Karauijin) a starověku (Volubilis, Lixus apod.) se skrývají vrstvy doby bronzové a kamenné. Do nich patří třeba mohylové hroby v okolí obce Tagounite(čti Tagunit), nebo petroglyfy poblíž vesnic Aït Ouazik (čti Ait Uazik), Taghjijt (čti Taržižt) či Akka.

Petroglyfy z prehistorického naležižtě Aït Uazik (pravěké kamenné rytiny). Zdroj: Wikipedie

Nejkrásnějším a zároveň nejzáhadnějším svědkem těchto pradávných časů je však bezpochyby megalitický kruh (kromlech) v osadě Msoura (čti Mzura) - GPS 35.4041111 N, 5.9437778 W - která leží asi 10 km jihovýchodně od severomarockého města Asilah.

Zatímco na blízkých středomořských ostrovech a ve Španělsku jsou megalitické památky hojné (nemluvě o kamenných řadách ve francouzském Carnacu či kamenném kruhu Stonehenge v Anglii), Msoura skrývá jediný známý marocký kromlech svého druhu. Méně známé kamenné kruhy v jihomarockém Wadi Tifariti se mu velikostí nemohou rovnat.

Kromlech Msoura o průměru cca 55 metrů je dnes tvořen 168 kameny o průměrné výšce 1,5 m. Všem kamenům dominuje téměř 6 m vysoká, štíhlá kamenná stéla zvaná „El Uted“, což v češtině znamená kolík. Výška je to skutečně impozantní, vždyť nejvyšší český menhir, Zkamenělý pastýř u vesnice Klobuky, dosahuje pouze 3,5 m. A kameny tvořící světoznámý kruh s překlady ve Stonehenge jsou 4 m vysoké.

Nízký kopeček (o výšce cca 6 m) uprostřed kromlechu je mohyla. Tak se to alespoň v roce 82 př. n. l. dozvěděl od místních obyvatel římský vojevůdce Quintus Sertorius, jak o tom píše starověký historik Plutarchos ve své knize Paralelní životopisy. Lidé Quintu Sertoriovi vypravovali, že v mohyle je pohřben obr Antaios. Toho podle starověkých řeckých legend zabil řecký hrdina Hérakles při své cestě pro zlatá jablka do Zahrady Hesperidek. Zlatá jablka byly pomeranče a tato bájná zahrada, ležící kdesi daleko na západě, jak si o ní vyprávěli staří Řekové, byla s největší pravděpodobností územím dnešního Maroka (jako zajímavost uveďme, že oficiální časopis Marocké společnosti pro archeologii a kulturní dědictví (La Société Marocaine d'Archéologie et du Patrimoine) má název Zahrada Hesperidek (Le Jardin des Hespérides)). Quintus Sertorius nechal mohylu otevřít a údajný nález pohřbeného těla o délce 26 m jej prý natolik vyděsil, že přikázal přidat k tělu cenné obětiny a mohylu znovu zakrýt.

Kamenná stéla „El Uted“ tyčící se na západní straně kromlechu Msoura.

V pozadí je vidět porušená mohyla. Zdroj: Wikipedie

Připustíme-li možnost, že tato zaznamenaná epizoda není zcela vymyšlená, nabízí se otázka, co to vlastně Quintus Sertorius nalezl. Antaios to nejspíš nebyl, ale „obr“ to být mohl. Maroko je známé svými paleontologickými nalezišti, a kromě světově proslulých trilobitů se honosí také fosiliemi druhohorní fauny, mezi kterou lze nalézt skutečné velikány, jako např. až 18 metrů dlouhý Spinosaurus maroccanus či Atlasaurus imelakei. Zmíněných 18 metrů sice není 26 metrů, které uvádí Plutarchos, ale rozsypaná kostra nabývá na délce a navíc, jak známo, strach má velké oči.

Kostra dinosaura pohřbená v mohyle jakožto kosterní pozůstatky domnělého obra – to by byl světový unikát. Nejde přitom o zcela nesmyslný nápad, vždyť spisovatel Apollodorus ve svém díle z 1. stol. př. n. l. píše, že v Athénách byl hrob Kyklopa Geraesta. Řecké pověsti o jednookých obrech Kyklopech přitom vznikly na základě nálezů lebek vyhynulých trpasličích slonů, kteří ještě počátkem čtvrtohor žili na středomořských ostrovech. Výrazný nosní otvor uprostřed lebky byl považován za oční důlek velikého oka. Athénský hrob se nezachoval, ale pokud existoval a Athéňané skutečně pohřbili fosilní kosti slona, proč by Berbeři z osady Msoura nemohli pohřbít dinosaura?

Od dob zvědavého Quinta Sertoria uběhlo více než 1900 let, než anglický baronet Sir Arthur de Capell Brooke vydal v roce 1831 svůj cestopis s názvem Skicy ve Španělsku a Maroku (Sketches in Spain and Morocco). Poté, co se dozvěděl o zajímavém prehistorickém místě („Řekli mi o vysokém sloupu, jehož původ nebyl znám a o kterém se říkalo, že stojí v horách asi tři dny od Tangeru. ... tento sloup ... se nacházel na místě zvaném Beni Goffert, o kterém se zmiňuje Leo Africanus ve svém popisu Afriky“), rozhodl se je navštívit.

Že necestoval nadarmo dokládá popis v další kapitole knihy (zkráceno):

„Zdejší starověké pozůstatky jsou rozptýlené po okolí. Sestávají především ze sloupu či kamenné jehly, která je díky svému tvaru a vyvýšené poloze rozeznatelná na značnou vzdálenost již z údolí na severu. Sloup stojí na západním okraji velké kruhové mohyly značného obvodu, téměř obklopené osmdesáti šesti stojícími kameny různých velikostí a tvarů. Zdá se pravděpodobné, že celý obvod mohyly byl kdysi ohraničen těmito kameny, a že ty chybějící na východní straně byly odstraněny místními obyvateli, kteří si jimi ohradili svá nedaleko stojící obydlí. Jen několik kamenů má tři nebo čtyři stopy na výšku a dva či tři jsou kuželovitého tvaru. Na jižní straně kruhu proti sobě stojí dva zaoblené vzpřímené kameny, asi tři stopy vysoké a evidentně označující vstup k mohyle z této strany, stejně jako na straně západní je hlavní vstup označen již zmíněným velkým sloupem. Blízko něj je kuželovitý kámen, po stranách s úzkým lemem značek tvarů křížků, patrně starobylých a vytesaných nějakými nástroji. Jak jsem si povšiml, také na jednom ze zaoblených vzpřímených kamenů tvořících jižní vstup jsou podobné značky, jen méně pravidelné a více rozprostřené po povrchu.

Samotný velký sloup, šestnáct stop vysoký (cca 4.9 m), s obvodem asi devět stop (cca 2.7 m) je po stranách stlačen, takže nemá kruhový průřez. Tvarem připomíná některé kameny ze Stonehenge a další keltské památky. Je bez jakýchkoli nápisů, obrázků nebo znaků vytvořených lidskou rukou, jen na východní straně, asi tři stopy nad zemí (cca 0.9 m), lze vidět asi osm palců (cca 20 cm) hlubokou díru o průměru téměř jedné stopy (cca 30 cm). Tato dutina však působí nověji než sloup a pravděpodobně ji svými noži vytvořili a postupně zvětšovali místní obyvatelé, kteří věří, že sloup ukrývá poklad.(tato dutina je ve sloupu dodnes).

Asi třetinu míle (cca 500 m) na sever od sloupu jsou částečně v zemi zakopané čtyři další kameny nepravidelného tvaru, největší o délce asi osmi stop (cca 2.4 m). Nedaleko od nich je kuželovitý kámen, čtyři stopy vysoký (cca 1.2 m) a vyčnívající šikmo ze země. Asi sto yardů (cca 90 m) také na sever od sloupu leží devět dalších kamenů různých velikostí. Nedaleko od sloupu na západ leží obrovský podlouhlý blok, dvanáct stop dlouhý (cca 3.6 m). Téměř čtvrt míle (cca 400 m) na západ od sloupu a blízko osady je skupina šesti kamenů. Na největším z nich majícím patnáct stop (cca 4.6 m) na délku jsou skupiny šesti, sedmi a devíti malých kruhových prohlubní. Zdejší veliké kameny vzbuzují stejnou otázku jako kameny podobných megalitických staveb v mé vlasti, totiž jak byly přepravovány? Přestože má dnešní industriální doba tendenci podceňovat schopnosti našich dávných předků, je jisté, že současní obyvatelé by jen těžko pohnuli kamennými bloky roztroušenými v okolí sloupu „l'Uted“.

Nelze pochybovat o tom, že toto místo je prastaré. Svědčí o tom i pověsti, které jsem vyslechl. Že k velkému sloupu přivázal egyptský faraon svého koně, nebo že právě na tomto sloupu usedla holubice vypuštěná z Noemovy archy při potopě světa.

…

Můj prostý host mi řekl, že velký sloup rostl a že v jeho blízkosti jsou zcela jistě dveře, které však zatím nikdo nedokázal najít. Dodal k tomu něco, co možná nemusela být úplná smyšlenka, totiž že mohyla je dutá a že hůl, která do ní byla v jedné konkrétní části zaražena, pronikla několik stop dovnitř aniž by se dotkla dna.“

O kromlechu Msoura se v r. 1846 zmiňuje také francouzský geolog Émilien Renou. Dalším francouzským geologem, který v r. 1875 toto místo podrobně popsal, byl Gustave-Marie Bleicher. Kameny tvořící kruh kolem mohyly zkoumal roku 1932 také františkánský mnich Henry Koehler.

Kamenná stéla „El Uted“ s mohylou v pozadí, jak ji při své návštěvě

kromlechu Msoura nakreslil Sir Arthur de Capell Brooke. Zdroj: Wikipedie

Podoba místa, jak je spatřili a popsali výše jmenovaní autoři, je však dnes již ztracena. V r. 1935 dorazil španělský badatel César Luis de Montalban, který zahájil „archeologické vykopávky“. Není známo, zda uvnitř mohyly něco objevil. Jisté je, že mohyla zůstala nenávratně poškozena. Sondy do kompaktní mohyly odstartovaly její rychlou erozi a dva protínající se široké příkopy vedoucí skrze ni jsou jako ošklivá jizva tvaru kříže viditelné dodnes. Původní pahorek je z větší části ztracen.

Na druhou stranu, mohlo být i hůř a můžeme být jen vděčni za to, že kromlech Msoura unikl v XIX. stol. pozornosti takových expertů, jakým byl např. generál Howard Vyse, který při průzkumu Velké pyramidy v egyptské Gíze používal střelný prach.

V 50. letech XX. stol. místo studoval španělský archeolog Miquel Tarradell, který poblíž hlavního kruhu objevil kruh druhý, menší, tvořený šestnácti kameny. Na základě nalezené keramiky datoval Tarradell vytvoření kromlechu a mohyly do III. stol. př. n.l. Navzdory vizuální podobnosti kromlechu Msoura s megalitickými stavbami v Evropě, která vedla dřívější výzkumníky k přesvědčení, že kromlech Msoura a evropské megality byly vytvořeny lidmi ze stejného civilizačního okruhu, Tarradell zastával názor, že jde o stavbu vytvořenou místními obyvateli, pouze inspirovanou evropskými megalitickými stavbami (a kartaginskou kulturou). Mohyla a kamenný kruh kolem ní byla podle Tarradella hrobem maurského kmenového vůdce nebo krále.

V 70. letech XX. stol. místo prozkoumal James Watt Mavor, Jr., který zjistil souvislost mezi umístěním některých kamenů a směry východů a západů slunce ve dnech slunovratů a rovnodenností. Tím byla vizuální podobnost kromlechu Msoura s evropskými megalitickými stavbami rozšířena také o podobnost předpokládaného účelu: kromlech Msoura mohl bezpochyby sloužit jako astronomická pomůcka. Hypotéza o civilizační příbuznosti jeho stavitelů se staviteli evropských megalitických staveb tak byla znovu oživena.

V 70. letech XX. stol. navštívil místo také John. E. Palmer, v jehož článku Megalitický kamenný kruh Msoura, Maroko (De megalitische steenkring van Msoura, Marokko) ve 3. ročníku holandského časopisu Deus Ex Machina z r. 1979 lze nalézt následující popis (zkráceno):

„Uprostřed kruhu z kamenů je strmá mohyla, jejíž polovina byla vykopávkami přesunuta, čímž byla odkryta oranžová půda. Megality jsou šedozelené, místy skvrnité mechem nebo lišejníkem. Vstupuji do kruhu a sestupuji do hluboké jámy vyhloubené ve středu mohyly. Dole, přibližně uprostřed, nacházím bílý, jemně leštěný oltářní kámen. Vedle jeho dvou rohů jsou dva poměrně malé hnědé kameny vyčnívající ze země (popsaný stav se zachoval dodnes, starší fotografie však dokazují, že plochý kámen původně na dvou menších ležel, jako stůl na dvou nohách). Podobný kámen s hnědými kameny vedle něj leží v druhé polovině kruhu. Můj kompas ukazuje, že velký menhir a dva označovací kameny leží na západovýchodní linii (popsaný stav se zachoval dodnes).

Uvnitř kruhu se zdá být méně světla, strmé strany mohyly brání pronikání slunečních paprsků, i když mnohé z mohyly již bylo odstraněno. Zda to způsobili neschopní archeologové nebo místní obyvatelé hledající poklad, není známo. Není ironií hledat poklad uprostřed ‚pokladu‘, tj. kruhu samotného? Zbytek kopce byl opět rozdělen na dvě poloviny, čímž vznikl široký průhled na největší stojící kámen, velký menhir podobný vysokému sloupu, jemně leštěnému a modelovanému, zužujícími se k vrcholu. Je asi 20 stop vysoký (cca 6 m) a váží pravděpodobně několik stovek tun, ale díky svému elegantnímu tvaru vypadá jako kdyby nevážil nic.

Na jedné straně kruhu je cosi jako nízká zeď, jako stavba ve Stonehenge, stojící kameny, na kterých spočívají vodorovné překlady, dostatečně široké, aby se po nich dalo chodit. Překlady jsou též mezi dvěma kameny tvořícími kruh, právě naproti dalším kamenům nacházejícím se pár metrů mimo kruh. Tato izolovaná skupina stojících kamenů je zasazena do obdélníkové ohrádky tvořené malými hnědými kameny, jež se podobají těm, které tvoří druhý kruh asi metr od obvodu hlavního kamenného kruhu.

Samotný hlavní kamenný kruh má šířku přibližně 105,94 yardů (cca 96 m; není jasné, co vlastně autor měřil, protože kromlech má průměr cca 55 metrů) a obsahuje přibližně 200 velkých stojících kamenů. Kruh je na vnější straně ohraničený kameny s odlišným uspořádáním, jako by celý hlavní kruh byl umístěn v kamenném rámu. Stejné uspořádání je vidět i v izolované skupině kamenů.

Stojím před velkým menhirem a dívám se na vzdálenou modrou horu, viditelnou skrz obrovský otvor v kopci. Vně kamenného kruhu, západně od menhiru, je velký kámen zapíchnutý v zemi, který by mohl být pozorovacím bodem. Vidím další kamenné ohrádky čtvercového tvaru, ale všechny spíše neuspořádané. Přemýšlím, kolik kamenů zde bylo v dobách před rozkopáním mohyly. Mohla být mohyla pozdějšího data než kamenný kruh? A byla spíše jen hromadou kamenů, nebo mohla skrývat komorový hrob? Celkově vzato se mi to jeví jako složitá struktura. Samotné megality sem musely být přivezeny ze značné vzdálenosti – jsou to téměř jediné velké kameny v okruhu mnoha mil. V průběhu let se jich mnoho rozbilo. V některých lze dokonce vidět kruhové díry, pravděpodobně vytvořené lidmi, kteří je chtěli rozbít.“

Je otázkou, zda jsou zmiňované díry novějšího data. Stejně tak mohly sloužit k manipulaci s kameny již jeho stavitelům nebo mít zcela jiný účel. Pravdou však je, že kromlech Msoura má složitou kompozici. Na stránkách Berberské encyklopedie, kterou založil v r. 1984 pod záštitou organice UNESCO francouzský archeolog a sociální antropolog Gabriel Camps (shodující se ve svých názorech s M. Tarradellem), je uveden podrobný popis (zde zkráceno):

„Tento monument je tvořen téměř kruhovou mohylou ohrazenou kameny. Základ mohyly tvoří nízká zídka z několika vrstev obdélníkových kamenných bloků sestavených bez malty (v době vydání Tarradelovy publikace (1952) byla výška 6 m). Kamenný kruh čítá 167 člověkem nahrubo tesaných a leštěných monolitů různých rozměrů (průměrná výška 1,5 m); dva jsou výrazně vyšší (4,2 m a téměř 6 m). Kameny jsou buď kruhové, oválné nebo obdélníkové se zaoblenými rohy, špičatá část směřuje vzhůru; na povrchu některých kamenů jsou více či méně hluboké důlky. Středem mohyly vedla chodba s velmi úhledně poskládanou dlažbou. (Zkazky o tom, že mohyla je dutá, jak psal Capell Brooke, tedy zřejmě byly pravdivé.) Fotogrammetrická rekonstrukce (tzn. určení původního tvaru z pozemních i leteckých snímků), kterou provedl A. Carrier-Guillomet, ukazuje značnou složitost celé struktury. Lze pozorovat druhé kamenné ohraničení alespoň částečně souběžné s prvním. Toto druhé ohraničení se směrem na západ rozšiřuje a tvoří jakousi pravoúhlou baštu. V prodloužení této bašty, ale zřetelně oddělená, se nachází plocha lichoběžníkového tvaru s velmi poškozenými zdmi (z této části v současnosti zbývá již jen hromádka kamenů). V Maghrebu jsou tyto bašty běžné na tzv. „pohřebních mohylách s anténami“, ale vždy směřují na východ. Je to nepochybně venkovní oltář pro náboženské účely. Konečně na severozápadě ve větší vzdálenosti od mohyly se nachází pravoúhlá plošina vymezená zdmi obepínajícími skupinu rozvrácených kamenů. Je tato stavba součástí velké mohyly a souvisí s ní? Duplikovala by západní lichoběžníkovou plošinu.

Tato velmi složitá struktura obsahuje rozličné prvky: kruh z kamenů, dlažbu, zeď, další plošiny. Je možné a dokonce pravděpodobné, že ne všechny tyto prvky vznikly současně a že výstavba probíhala v několika etapách. V Maghrebu jde o zcela výjimečnou památku jak svou kompozicí, tak svými rozměry. Není však izolovaná, v regionu se nachází několik velkých mohyl. Datování vzniku této památky je obtížné. Dle Tarradellova názoru jde o poměrně pozdní stavbu, pravděpodobně nejpozději z III. stol. př. n. l. s punskými vlivy, spřízněností s atlantickou Evropou a místními tradicemi. Mnoho otázek zůstává nevyřešeno. Další výzkum bude obtížný, zejména kvůli zhoršení stavu památky, ke kterému v průběhu času došlo.“

Poslední věta je pesimická, ale pravdivá. Současný stav památky je neutěšený a srovnání fotografií pořízených v průběhu posledních devadesáti let dokládá, že zkáza místa postupuje značným tempem. Máte-li proto možnost a zájem, vydejte se k tomuto unikátnímu místu, dokazujícímu dávné kulturní propojení Maroka s Evropou, protože za pár let již možná nebude co obdivovat.

ČMSPS - 12.10.2024

…