Podíváme-li se na celosvětovou mapu oblastí výskytu různých druhů medvědů, zjistíme, že v Africe (a v Austrálii) medvědi nežijí. V Africe tomu tak ale nebylo vždy. Od pravěku až do 19. stol. bývalo pohoří Atlas domovinou unikátního poddruhu medvěda hnědého (Ursus arctos). První písemnou zprávu o něm podal anglický zoolog Edward Blyth, a to roku 1841 ve svém dopise Londýnské zoologické společnosti. Dopis byl otištěn v její deváté ročence, kde se na str.65 dočteme následující:

„Dotazoval jsem se pana Crowthera na medvěda z pohoří Atlas, který byl považován za poddruh Syriacus (Ursus arctos syriacus), a on o něm věděl a ukázalo se, že jde o velmi odlišné zvíře. Dospělá samice byla menší než americký černý medvěd, ale byla robustnější, s hlavou mnohem kratší a širší, ačkoli čenich byl špičatý, a jak prsty, tak drápy byly pozoruhodně krátké (na medvěda), ovšem drápy přitom obzvláště mohutné. Srst černá, nebo spíše hnědočerná, a střapatá, dlouhá asi čtyři nebo pět palců (tzn. 10–13 cm); ale na spodní straně oranžově zbarvená. Tlama černá. Tento jedinec byl zabit na úpatí pohoří Tetuan, asi dvacet pět mil (tzn. asi 40 km) od pohoří Atlas. V této oblasti je považován za vzácný druh. Živí se kořeny, žaludy a ovocnými plody. Šplhání mu činí potíže; a říká se, že se velmi liší od jakéhokoli jiného medvěda.“

Blyth dále píše, že pokus uchovat kůži zastřeleného medvěda prý skončil neslavně, kůži sežraly krysy.

Hory v okolí Tetuanu. Kredit: Wikipedie

Několik internetových zdrojů uvádí, že jeden exemplář tohoto zvířete získala zoologická zahrada ve francouzském městě Marseille (viz např. zde, zde, zde, či zde.) Tento exemplář měl prostudoval švýcarský zoolog Heinrich Rudolf Schinz, který jej obdařil odborným názvem medvěd atlaský, latinsky Ursus arctos crowtheri, čímž byl vzdán hold Blythovu informátoru, panu Crowtherovi z anglického 63. pěšího pluku. Schinz následně zahrnul medvěda atlaského do svého kompendia Systematisches Verzeichniss aller bis jetzt bekannten Säugethiere (Systematický seznam všech dosud známých savců) vydaného v roce 1844. S ohledem na to, že zoologická zahrada v Marseille zahájila svůj provoz až v roce 1855, těžko v ní mohl pan Schinz medvěda studovat a jeho popis publikovat jedenáct let před tímto datem. Ostatně i samotný popis, uvedený na str. 302 Schinzovy knihy, se až podezřele podobá popisu z Blythovy zprávy:

„Černý nebo hnědočerný; srst je střapatá, 4-5 palců dlouhá, spodní části jsou rezavě červené, zasahující do srsti, drápy jsou malé a zavalité, obličej široký, čenich je špičatý, černý. Menší než černý americký medvěd. Zastřelen na úpatí Tetuanských hor, asi 25 anglických mil od Atlasu. Tento medvěd je tam vzácný, živí se kořínky, žaludy a ovocem a špatně šplhá. Obývá hory u Tetuanu.“

Těžko říct, odkud se informace o medvědovi atlaském v marseilleské zoologické zahradě vzala. Každopádně se v dokumentech z počátku 40. let 19. stol. uvádí, že medvěd atlaský je vzácným druhem. Ve skutečnosti byl tehdy již na pokraji vyhynutí, k čemuž oficiálně došlo o pouhých dvacet šest let později v roce 1870, kdy byl poslední potvrzený kus zastřelen v okolí Tetuanu.

Zdá se to být krátká historie. Písemná zpráva, zoologický název a pak vyhynutí, to vše za dobu kratší než jeden lidský život. Vezmeme-li navíc v úvahu, že není k dispozici žádná kompletní kostra, že patrně jedinou dostupnou kůži sežraly krysy, a že neexistuje ani žádné vyobrazení, dalo by se říci, že medvěd atlaský lidstvu jaksi proklouzl mezi prsty a zmizel.

I když s tím vyobrazením je tomu možná trochu jinak. Odskočme si na chvíli do ruin starořímského města Volubilis. Není to daleko, asi 20 km na sever od Meknesu. Podlaha tzv. Orfeova domu ve Volubilis je zdobena velikou kruhovou mozaikou znázorňující legendárního hudebníka a pěvce Orfea (proto Orfeův dům) sedícího na skále a hrajícího na lyru.

Mozaika z Orfeova domu – Archeologické naleziště Volubilis. Kredit: iStock – Yvan Tessier

Kouzelná hudba přilákala nejrůznější zvířenu. Kromě klasických afrických zvířat (slon či lev) a zvířat mytologických (např. gryf) lze na mozaice vidět několik zástupců marocké fauny. Vedle gryfa sedí makak berberský (Macaca sylvanus), pod makakem se pase gazela Cuvierova (Gazella cuvieri), ale pro nás nejzajímavější je nenápadné hnědé zvíře napravo od postavy Orfea, až téměř u samého okraje mozaiky. Pravděpodobně jde právě o medvěda atlaského, alespoň co do barvy, krátkého čenichu a celkové tělesné konstituce odpovídá Blythovu popisu.

Vyobrazení medvěda atlaského na podlažní mozaice Orfeova domu ve Volubilis. Kredit: Wikipedie

Blízkost Volubilis a hor Středního Atlasu nutně neznamená, že medvěda z mozaiky Římané vídávali právě zde. Přestože se výše uvedené popisy medvěda vztahují k území Maroka, žil tento medvěd po celém Atlasu, tzn. až po Tunis, a byl nazýván numidský medvěd, lybijský medvěd, africký medvěd apod. Pod těmito různými názvy o něm psali staří Řekové a Římané.

Starořecký historik Hérodotos z Halikarnasu (5. stol. př. n. l.) zanechal ve 19. kapitole 4. svazku svých Dějin (Historiae) následující zprávu:

„Západně od řeky Triton … začíná země Libyjců … je nesmírně hornatá a zalesněná a plná divoké zvěře. V té zemi jsou velcí hadi a lvi, sloni, medvědi a osli.“

Řeka Triton vyschla již před staletími, ale tekla v oblasti dnešních slaných jezer Chott Melghir a Chott el-Jérid na hranicích Alžíru a Tunisu, přičemž právě směrem na západ od této oblasti leží pohoří Atlas.

Římané tam tohoto medvěda od 1. stol. n. l. chytali pro své bojové hry v arénách. Píše o tom Plinius Starší (1. stol. př. n. l.) ve 131. kapitole 8. svazku svého Přírodopisu (Naturalis historia):

„V análech je zaznamenáno, že za konzula Messala … poslal úředník Domitius Ahenobarbus do cirku sto numidských medvědů a stejný počet etiopských lovců. Zajímalo by mne, zda byli přidáni i numidští obyvatelé, protože medvěd se v Africe nerodí.“

Starověká Numidie se kryla s oblastí Atlasu, byť nezasahovala až do dnešního Maroka (tam dosahovala starověká Mauretánie), ale v každém případě to byl region shodující se s Herodotovou „zemí Libyjců“. Je pozoruhodné, že Plinius Starší evidentně nevěřil, že medvědi mohli pocházet z Afriky.

Pliniovu zprávu víceméně převzal Gaius Julius Solinus (3. stol. n. l.) do svého díla Polyhistor. Informace, které jsou v Pliniově Přírodopisu roztroušené v širším textu, Solinus ve svém díle zhutnil, pochyby o původu medvědů vypustil, a v 26. kapitole popisuje numidského medvěda takto:

„Numidští medvědi vynikají nad ostatními v dravosti a mají delší srst … Hlava medvěda je slabá; jejich největší síla je v končetinách a bedrech. Proto se někdy staví na zadní nohy … Pokud medvědi někdy loví býky, pak ví, na které části těla útočit především: nejvíce se zaměřují na býčí rohy a nozdry. Rohy, aby věšením se na ně vyčerpali býky svou vahou, a nozdry, aby na tomto citlivém místě způsobili co největší bolest.“

Souboj medvěda s býkem, téměř jako by šlo o ilustraci k výše uvedenému popisu, je možné spatřit na mozaice v Národním archeologickém muzeu v libyjském Tripolisu. Je-li medvěd atlaský s numidským medvědem totožný (jakože téměř jistě ano), pak máme více než jedno jeho vyobrazení. To z Volubilis je však hezčí.

Detail tripoliské mozaiky zobrazující souboj medvěda s býkem. Kredit: Wikipedie

Navzdory mínění Plinia Staršího medvědi v severní Africe žili. Např. v alžírském Národním parku Djurdjura byly nalezeny jejich kosterní pozůstatky datované do doby cca 9600 let př. n. l., ale také do cca 5. stol. n. l., což představuje impozantní rozpětí deseti tisíc let.

Tým francouzských vědců ve své studii (zkoumající mimo jiné též 1600 let starou stehenní kost medvěda z marocké jeskyně El Ksiba) navíc prokázal, že se severoafričtí medvědi geneticky lišili od evropských medvědů. Jednalo se o potomky medvědů hnědých, kteří se před či v průběhu poslední doby ledové šířili z Evropy přes Turecko, Sýrii, Libanon a Izrael k Sinajskému poloostrovu. Důkazem tohoto šíření je skutečnost, že v oblasti Blízkého východu žil medvěd (konkrétně Ursus arctos syriacus, kterého ve svém dopise zmínil Blyth) ještě na počátku 20. století. Naneštěstí však vyhynul a mnoho informací o něm nemáme. Část populace medvědů přešla Sinajský poloostrov a pokračovala odtamtud příbřežní oblastí Maghrebu na západ až do pohoří Atlas.

Zatímco v Evropě se některé unikátní rysy jednotlivých poddruhů medvědů „rozpustily“ vlivem vzájemného křížení, izolace medvědů v Atlasu od ostatních populací medvědů vedla k zachování těchto rysů a výsledkem pak byla ona zmíněná genetická odlišnost. Medvěda atlaského jakožto unikátní poddruh medvěda hnědého lze datovat od konce poslední doby ledové (cca 10000 let př. n. l.).

Otázku, zda je medvěd atlaský navždy ztracen, si odborníci kladou stále. Jak již bylo uvedeno, oficiálně je považován za vyhynulého od roku 1870. Z téhož roku nicméně pochází pozoruhodná zpráva francouzského biologa J.R. Bourguignata, který na str. 108 své knihy „Histoire du Djebel-Thaya et des ossements fossiles recueillis dans la Grande caverne de la mosquée“ popisuje nález stop a zcela čerstvých medvědích kostí v oné jeskyni. Přestože Bourguignatovo tvrzení vyvolalo určité rozpaky, někteří vědci připouštějí, že mohlo být pravdivé. Třeba Hamdine a jeho kolegové ve studii z roku 1998 píší, že výsledky jejich výzkumu připouštějí i pozdější existenci medvěda v některých horských částech Maroka nebo Alžíru, což dle nich Bourguignatově zprávě přidává na důvěryhodnosti.

Některé internetové zdroje uvádějí, že medvědi byli v Africe spatřeni ve 20. stol. i 21. stol. a jelikož pátrání po údajně vyhynulých druzích zvířat patří do oblasti kryptozoologie, není divu, že zakladatel této disciplíny, francouzský biolog Bernard Heuvelmans, zmínil medvěda atlaského ve svém přehledovém článku z roku 1986. Píše, že z oblasti kolem vesnice Ketama je hlášen výskyt malých medvědů, kteří by mohli být přežívajícími zbytky populace medvěda Atlaského. Vesnice Ketama leží asi 100 km jihovýchodně od Tetuanu, obě místa jsou v pohoří Rif. Staly se tyto hory posledním marockým útočištěm medvěda atlaského? Naděje, i když jen malá, stále existuje, byť Heuvelmans upozorňuje na to, že ústním předáváním zpráv může docházet ke zkomolení významu, neboť v arabštině zní slovo medvěd (دُبٌّ) podobně jako slovo hyena (ضبع), která se v Maroku rovněž vyskytuje, dnes však již vzácně.

Maročtí masožravci obecně čelí ohrožení ze strany lidí, kteří je zabíjejí, aby ochránili svůj dobytek. Činí tak i přes to, že chytat nebo zabíjet divoké masožravce je nezákonné. Jak v roce 2022 napsali maročtí odborníci El Alami a Fattah, „je třeba přijmout naléhavá opatření …, pomoci obyvatelům používat nesmrtící techniky k ochraně svého dobytka před masožravci, … zvýšit toleranci veřejnosti k divokým šelmám, zvýšit povědomí o ekologických a ekonomických rolích divokých šelem a vytvořit kompenzační programy pomoci, v rámci kterých budou místním lidem propláceny ztráty způsobe

Bude-li medvěd atlaský znovu objeven, zařadí se mezi nejvzácnější a nejohroženější marockou faunu. Nebude-li objeven, zůstane nám jeho vyobrazení na mozaice ve Volubilis. Každopádně však, vydáte-li se do Atlasu či Rifu, mějte připravený fotoaparát!

ČMSPS - 11.01.2025